Moje máma a pár kluků mi to řekli a já jsem to vždycky zahnal, ale teď mě to trochu trápí a připadám si jako špatný člověk.
Je mi teprve 20 a nikdy předtím jsem se opravdu necítil zamilovaný. Byl jsem v jednom vztahu, kde jsem měl pocit, že ho mám moc rád, ale upřímně to nikdy nebylo příliš hluboko na mém konci a přiznávám, že jsem stále hledal jinde, takže je to pravděpodobně nejlepší skončilo. Další kluk, o kterém jsem si myslela, že se mi opravdu hodně líbí, původně začínal jako 8měsíční zamilovanost. Nakonec mi řekl, že to cítí stejně, takže to byla naše šance, ale nakonec jsem se na něj vrhl a odešel na vysokou. Později si našel přítelkyni a já jsem na něj na několik let visel. Když jsme spolu asi po roce mluvili po telefonu, řekl, že měl pocit, že mě to zajímá, jen když není k dispozici, a že jakmile se sejdeme, vstanu a opustím ho.
Teď to byl chlap, ke kterému jsem opravdu něco cítila... nebo alespoň si myslím, že ano. Ale kdykoli jsme se měli scházet, vždycky jsem se cítila nepříjemně a nikdy jsem ten vztah nenechala zhmotnit. Teď se na sebe cítím tak nějak naštvaný, jako bych si sabotoval potenciálně opravdu dobré vztahy bez důvodu. Myslíte si, že je to jen proto, že jsem mladý a ještě jsem ho nenašel? Uvědomil jsem si to na sobě, že mám tendenci hodně bloudit a chci se zlepšovat. Připadám si jako idiot, protože mám pocit, že jsem s ním ztratil šanci, protože jsem nepotvrdil ani nepopřel to, co řekl, a už měsíc jsme spolu nemluvili.